PROMEDY s.r.o.       beta-glukanové přípravky z hlívy ústřičné  - nové receptury s tradicí

webmaster: PROMEDY s.r.o., Černilov 426, 503 43, Černilov, IČ: 25946021, DIČ: CZ25946021, Josef Černý, www.promedy.cz/webmaster.htm ,copyright © 2007-2018

Zaměřeno na ...

     ... najdi si svůj kousek informací

__________________________________________________________

Přes zdravotní problémy dětí blíž k rodičům

         V dnešní době se čím dál častěji setkáváme s informacemi, které varují před narůstající nemocností populace a zvláště dětí. Celosvětově je to problém, kde alergická onemocnění, chřipkové epidemie, ale hlavně ztráta schopnosti imunitního systému účinně fungovat v lidském organismu, nenechá nikoho na pochybách, že je nutné zasáhnout.

        Ale jak, když každé třetí až čtvrté dítě v naší republice trpí nějakou formou alergie, astmatem, ekzémy či jiným oslabením, např. svalového či kosterního systému a to často již od narození.

      Například ve zprávě hlavního hygienika z měsíce dubna letošního roku se můžeme dočíst, že chřipková onemocnění se v tomto období vyskytují u 18-25% obyvatelstva, což je bohužel považováno za dobrý stav, ale také to ukazuje na fakt nedostatečné přirozené ochrany u každého  čtvrtého až pátého člověka. Zastoupení dětí v těchto číslech je minimálně 50%.

       Proč je dnes oproti minulosti procento dětí s takzvanou vrozenou dispozicí ke vzniku disharmonie ve fungování tělních systémů a orgánů větší? Prvopočátek je třeba hledat už při početí. Tak, jak si neseme dispozice ke své tělesné stavbě, výšce apod., tak si neseme i to, co nám do budoucna moc radosti nepřidá, předpoklady nebo i přímá narušení fungování orgánů a systémů v organismu. I tyto dispozice se mohou během vývoje měnit a to jak pozitivně, tak i negativně. Jeden z faktorů je působení vlivů prostředí a dále také náš přístup, což u dětí maximálně určují rodiče, či jiný dospělý, který má dítě na starost.

       Způsobů na řešení je několik, klasická medicína využívá ve vetší míře léků, které však řeší pouze důsledek, dost často jen na oko. Například kortikoidové masti zahladí na povrchu, ale uvnitř problém zůstává a po snížení koncentrace kortikoidů se znovu vrací. Podobně fungují i antibiotika, likvidují i tělu prospěšné látky a při vyšších a opakovaných dávkách ztrácejí na účinnosti, takže se musí používat stále silnější. Co má však nezanedbatelný dopad na organismus, jsou to chemické látky tělu absolutně nepřirozené, používané jako plniva k aktivním složkám léků. Díky těmto složkám se zahušťuje prostředí v organismu a v rámci metabolických procesů vznikají látky, které pro tělo v dlouhodobém pohledu mohou být velice nebezpečné. I v tomto případě má nezanedbatelný význam pití čisté pitné vody hlavně před jídlem, ale také právě před požitím léku, pokud už se pro toto řešení člověk rozhodne. I léky se při trávení co možná nejlépe zpracují a díky vodě odcházejí přebytky z těla ven a nezahušťují prostředí v organismu. Není to sice ideální řešení, ale v dané situaci zajistí alespoň snížení rizika poškození organismu.

          Říká se šťastný a spokojený rodič rovná se zdravé a šťastné dítě. Ale co je synonymem šťastného a zdravého dítěte? Jedině rodič, který si dostatečně uvědomuje odpovědnost za své zdraví a tím i za zdraví dítěte. Jen ten může citlivě zareagovat na změnu stavu svého potomka a pomocí preventivních opatření, která mu jsou vlastní, docílit nápravy a navrácení vzniklého stavu do harmonie. Vždyť například u dětí dochází v průběhu vývoje k několika fázím přeškolování a zároveň i posilování imunitního systému a celkově i fungování metabolismu. Jde o jakousi periodu v rozmezí o délce okolo 1,5 roku, kdy se vytváří obranné mechanizmy a na završení tohoto procesu a zkoordinování je třeba v organismu zvýšit na nezbytně nutnou dobu fungování metabolismu. Toto je zcela v režii imunitního systému a našeho organismu a často je tento jev provázen zvýšením teploty až na 38 °C. Bohužel nevědomost  rodičů a často i blízkého okolí a lékařů zastaví nepřiměřeným zásahem tento proces a díky tomu vše neproběhne uvnitř těla korektně a dost často se to musí opakovat.

        Pokud si připustíme, že imunitní systém  a krev jsou jedny ze základních součástí Duše člověka v hrubohmotném pojímání, tak v energetické a duchovní rovině jde o posun ve schopnostech a využívání nových vyšších energií a hlavně informací, které jsou jejich nedílnou součástí. V těchto obdobích, ale i v jejich průběhu, dochází i k aktivování jednotlivých fenoménů například primární a čisté duše, energetické bytosti apod. a také k posunům v energiích Vesmírných veličin.  Tento proces v období do dvanácti let dítěte závisí plně na rodičích. Ti jsou zodpovědní za dostatečnou energetickou ochranu dítěte a samozřejmě za vytváření podmínek a to nejen materiálních, ale hlavně k objevování a rozvíjení schopností dítěte a jeho přející části ega. Jde o dlouhodobý proces přípravy dítěte na osamostatnění z pohledu energií a také co do schopnosti rozhodování a uvědomění si nutnosti za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Kauzalita funguje v každém věku.

        Dětský organismus opakování zastaveného procesu stojí mnoho sil a často právě opatření proti průvodním jevům zabrání v dalším vývoji a zdokonalování nejen imunitního systému dítěte, ale i schopností v oblasti duchovní a energetické. Vytvoří se skuliny v obranyschopnosti organismu, které jsou leckdy bez vnější podpory imunitního systému jen těžko napravitelné. Naštěstí dětský organismus je velice vnímavý na přírodní prostředky posilující obranné mechanismy. Jedním z nich je i beta-glukan. Jako přírodní polysacharid pozitivně působí na imunitní systém a pomáhá urovnávat nepřímo, tedy pomocí vlastní imunity člověka fungování systémů a orgánů v těle nejen dětí do přirozené harmonie. Zde je třeba podotknout i výrazný vliv čisté pitné vody a to hlavně pití před jídlem a dvě hodiny po jídle, kde u dětí do dvanácti let není nutné přesné dodržování, mají totiž vyšší toleranci danou mimo jiné i vývojem a jejich do jisté míry intuitivním přístupem.

      Firma PROMEDY využívá k výrobě glukanových imunostimulačních přípravků hlívu ústřičnou.  Harmonicky vyvážené složení této léčivé houby s vysokým obsahem hira glukanu, beta-glukanu vyskytujícího se v houbách, jinak se glukan vyskytuje běžně ve stravě ve stopových, ale přitom dostatečných množstvích pro náš organismus, například v obilovinách – celozrnných. Ve hlívě ústřičné je obsažen beta-glukan 1,3 D, který je velice účinným imunostimulátorem ve spojení s dalšími složkami, jako jsou například komplex vitamin B, C, proteiny, steroly a minerály. To vše je obsaženo v čistě přírodních podpůrných přípravcích, buď ve formě výluhu v čistém potravinářském lihu 4,8-27% obohaceném extratem z široké škály bylin, nebo jako kapsle a tablety s aktivní součástí hlívy ústřičné, obilovin bohatých na vlákninu a sušeného ovoce, jako významného pomocníka s radioprotektivními účinky proti působení elektrosmogu(meruňka), či preventivní ochraně proti rakovinotvorným procesům(hruška), to vše v harmonické kombinaci na lidský organismus.

   Neodmyslitelnou součástí pozitivního působení glukanových přípravků je  PITNÝ REŽIM.  Je to velice efektivní a praktický způsob podpory obranyschopnosti a čištění organismu. Pravidelný přísunem čisté pitné vody min.3dcl s přidáním 5-10 ml glukanových přípravků HIRADAPT (po probuzení a dále před každým jídlem), ZALIGLEX (2 hod. po jídle) si člověk zajistí vhodné prostředí pro bezproblémové fungování organismu. Ale i myšlení, protože jeden z nejvíce závislých orgánů na dostatečném a pravidelném přísunu vody je i mozek, který na svůj chod spotřebuje až 1/3 objemu čisté vody, kterou vypijeme. Zde se skutečně nemohou počítat nasycené tekutiny, protože všechny látky v nich obsažené zanášejí ty nejjemnější mechanismy a dokáží někdy i dost agresivním způsobem utlumovat a vyřazovat jednotlivé části nejen mozku, ale i celého organismu.

                  Právě schopnost dětí už od raného věku napodobovat své okolí, dává rodičům možnost připravit a vybavit své potomky pro život těmi nejzákladnějšími a nejdůležitějšími návyky. Díky nim si pro sebe i dítě připravují půdu, ze které mohou získávat úrodu v podobě nejen zdraví, ale i přesných a nezkreslených informací po celý následující život.

    Například jen obyčejné pití čisté pitné vody před jídlem. Návyk, který je každému dítěti vlastní, často však násilně potlačen pod vlivem polopravd a omylů v chápání člověka jako celku. Schopnost vody aktivovat v těle vzniklé trávicí enzymy, spouštět čistící mechanismy, napomáhat v antioxidačních procesech a v neposlední řadě i podporovat funkce imunitního systému, je dost pádný důvod proč s ním začít a udržet si ho po celý život. Třeba  i systém stravování u dětí dokáže výrazně ovlivnit zdravotní stav.

     Malé děti do dvou let mají režim daný tak trochu intuitivně, co do častosti je to skutečně subjektivní věc ovlivněná několika faktory. Dítě, které matka kojí je závislé na tom, co ona sama sní a vypije. Jsou potraviny, které v těhotenství a při kojení  nejsou vhodné, platí zde takové obyčejné pravidlo, že co by člověk nedal dítěti, tak by neměla jíst ani maminka. Jedná se převážně o ostrá jídla , koření, ale i přemíru sladkostí, nebo ovoce. Příjem by měl být v harmonii se situací a stavem maminky i dítěte a také co do pestrosti využívaných potravin nepodřízený chutím(neopakovat oblíbené potraviny a nápoje, zařazení neoblíbených nebo méně využívaných potravin). V tomto období je obzvlášť důležitý příjem čisté pitné vody, jako nenahraditelného zdroje energie a hlavně podpory kvalitního trávení. Právě špatně natrávené potraviny jsou jedním z hlavních zdrojů zanešení organismu a následného narušení jeho funkcí. Proto je dobré dodržet i systém stravování s přihlédnutím k nastavení trávicích mechanismů podle přirozeného biorytmu.

      Důležité nejen v těhotenství a při kojení dětí je pravidelná snídaně, oběd a večeře. Je možné i zařazení dopolední svačinky, ale ta může být ve znamení jakéhosi doplnění, ne jako hlavní jídlo, například místní sezónní ovoce. Samozřejmostí je sklenice vody před každým jídlem, tedy i před svačinkou. Mezi hlavními jídly je dobré zachovat pravidelný rozestup, který je dán zaprvé trávicím traktem, kde zpracování stravy trvá zhruba 3-4 hodiny, a za druhé právě biorytmem. Naše trávení je maximálně funkční v časech od 6-8, 11-13 a 16-19,30 hodin v zimním čase. Zde je vidět, že jakékoli pojídání mezi jídly není nejlepším řešením a v konečném důsledku přináší oslabení trávicích enzymů a narušení dalších funkcí organismu.

     Děti mají v tomto případě větší volnost, je dána jiným fungováním metabolismu a biorytmu. Tím je dána i jejich větší schopnost regenerace. Ale i zde je dobré mít určitý systém, tedy tři hlavní jídla doplněná v raném věku o dopolední a odpolední svačinky, v předškolním a školním věku už odpolední svačinka odpadá. Důležité je mít neustále na paměti originalitu dítěte a schopnost dětského organismu v příjmu potravin a tekutin.  Nedávat něco jen proto, že sousedovic Pepíček už to také baští. Dětem se vytváří trávicí enzymy postupně například v období okolo jednoho roku je počet aktivních enzymů 6-9 druhů, z toho je jasné, že i skladba stravy se musí jednoznačně přizpůsobit schopnostem dětského organismu.

       U dětí plně závislých na matce, tedy pouze kojených, se do hry dostává další faktor ovlivňující kvalitu stravy a tím je dostatečný a pravidelný odpočinek kojící ženy. Dávno uplatňované pravidlo, že když spí dítě, měla by odpočívat i jeho matka, sice nelze dodržovat doslova. Je však velmi důležité pravidelně odpočívat. Působí to přímo na tvorbu a následně i kvalitu mateřského mléka. Při odpočinku nebo i krátkodobém spánku dochází ke změnám v hormonálním systému, následně se mění i funkce metabolismu, kde mimo jiné nastává čas na efektivní odbourávání metabolických látek, které vznikají při bdělém stavu a fyzické činnosti a z důvodu své složitosti je naše tělo dokáže bezpečně likvidovat a odstraňovat převážně při spánku. Díky tomu je i mateřské mléko méně zatíženo škodlivinami a dítě má možnost snáze získat potřebné složky.   

      Z energetického pohledu jde o vydatnost energetickou, pokud sama matka trpí díky únavě a zatížení metabolity energetickým deficitem, není schopna vyprodukovat dostatečně silné a kvalitní mléko. Jako jeden z důsledků jsou například kožní problémy miminka(někdy i matky) a hlavně častější kojení, nejen v noci a tím zase nové vysilování organismu matky. Tvoří se množství na úkor kvality. Je to jako začarovaný kruh, jediné rozumné východisko je zařadit pravidelný odpočinek do každodenního rytmu a zajistit dostatečný přísun čisté pitné vody.   

      I toto je ukázka, jak rodiče ovlivňují svým rozhodnutím vývoj a stav dítěte. Do dvanácti let dítěte je vliv rodičů zásadní a dítě v případě negativních dopadů má jen malou šanci něco samo měnit. Duše, vnitřní hlas, intuice či naše energetické Já,každý to máme, jen název může být různý, mohou pouze ukázat pomocí chování dítěte a zdravotního stavu na případný problém. Citlivost a pohled na věc z více úhlů je nezbytným předpokladem pro efektivní řešení.

      V tomto období dochází k utváření ega, bohužel jak minulé, tak i příští karmické dluhy anebo dokonce genetické vazby při nízké ochraně mohou snadno vytvářet i lidé mimo rodinu a samozřejmě vliv čisté duše z pohledu tzv.„dědičného hříchu“ je také značný. Právě energie procházející přes duši od rodičů i prarodičů přes několik generací míchají karty a při sebemenší příležitosti se derou na výsluní, tedy tvoří nebo prohlubují dříve vzniklé rýhy v egu. Potom se může zdát, že se dítě chová například podobně jako dědeček. Když je to relativně pozitivní vlastnost, tak se to často ani neřeší. Horší varianta je, když se dítěti narýhuje například sklon k ráznému a jednostrannému řešení situací.

       Představme si tatínka, jak vidí, že jeho chlapečka valchuje nějaký o hlavu menší kamarád na pískovišti. V duchu si pomyslí, že ten jeho kluk se musí umět ohradit, postavit se na odpor a občas i něco vrátit, což ostatně není v dané situaci zas tak od věci. Vytvoří se zápis u dítěte, kde tatínek za pár minut na incident zapomene a ani dítě neví, že něco proběhlo, protože nebylo nic řečeno. Jenže v egu se pomocí spojení přes karmické vazby u dítěte zapsala informace, se kterou chlapeček postupně v krizových situacích začne pracovat. Něco jako návod, ale s jednou malou chybičkou, není pevně dán, dá se doplnit. Od té chvíle se k oné informaci doplňují vlastní zkušenosti dítěte z podobných situací, rozšiřuje se i rozsah použití na situace jiné a v neposlední řadě dochází k propojování podobných nebo k dané situaci vhodných rýh. U chlapce se spojí informace od otce s rýhou od dědečka a problém je na světě. Z hodného a klidného chlapce je najednou problémové dítě se sklony k agresivitě. Rodiče si potom kladou otázku, kde se stala chyba a jak z toho ven?

        Kdo připustí existenci výše popsaného mechanismu, ten má možnost situaci napravit. Ego je nutné samozřejmě pacifikovat verbálně i fyzicky v přípustných mezích. Nelitovat a neustupovat v případě dodržování předem dohodnutých sankcí. Druhá část je v utlumení vlivu oněch zápisů. Nejdříve je třeba nalézt zdroje, tedy onu myšlenku tatínka a také dešifrovat sklony přicházející od dědečka. Už jen tím, že dojde k objevení těchto vlivů, se snižuje aktivita oněch rýh. Jsou deaktivovány, nejsou nadále podporovány a podněcovány z vnějších energií ze strany otce a dědečka(zápis a deaktivace funguje i v případě, kdy dotyčný už není mezi živými), ale stále fungují, hlavně ty rozvinuté nadstavby. Potom už závisí na schopnostech rodičů, okolí a dítěte, samozřejmě v závislosti na jeho věku, jak intenzivně jsou všichni schopni gumovat onu rýhu hlídáním a upozorňováním na příslušné jednání. Prostě v situaci, kdy se podle té rýhy dítě chová, ho nenecháme být, ale upozorníme ho a přivedeme potřebným způsobem k zahlazení, respektive narovnání ega. Tento způsob řešení je shodný i pro děti nad dvanáct let a dospělé s tím rozdílem, že oni si to už dokážou uvědomit a také si představit následky svého chování, takže hlídání se je větší měrou přeneseno na ně samotné. Pomoc z venku je vždy vítaným spojencem.

     Jako příklad podobného působení si můžeme uvést případ dvacetileté slečny, přišla asi před rokem se zásadním problémem. Od dvou let trpěla atopickým ekzémem, který se rozšířil na 80% těla. V rámci léčby vyzkoušela téměř vše, od léků, přes bylinky a různé přírodní výtažky, až nakonec bez většího úspěchu začala používat vazelínu, která sice zabránila přístupu alergenů k pokožce, ale na druhé straně znemožnila už tak složité zbavování se škodlivin a čištění postižených míst.

       Jako příčina vyšli tři základní ovlivňovatelé. Za prvé strach matky o obě děti, kde na mladší dceru má větší citovou vazbu. Tento strach a následné litování působí rozpor v energiích a oslabuje ochranu jak matky, tak i následně dítěte. Jenže strach matky nebyl její vlastní, dostal se k ní jako karmický zápis přes čistou duši od její maminky. Ta má až patologický strach o všechny blízké. Samozřejmě se do působení matky na dceru promítali i další faktory, jako například vnitřní rozpor k partnerovi z dlouhodobého neřešení sice banálních, ale každodenních procesů, od pomoci s domácností, až po boty ukládané mimo botník. Tím vším zatěžovala matka svou dceru, tedy po energetické stránce.

        Druhý faktor byl v životosprávě. Slečna dost často ponocovala, popíjela hlavně nasycené tekutiny, bylinky a čaje, nesnídala a pojídala, jak se jí zrovna chtělo. Každá disharmonie má mimo prvopočátku v psychice, energiích a duchovnu i neméně důležitý faktor v hrubohmotné sféře. Dost často z dlouhodobého pohledu hrubohmotné působení tak trochu překryje prvotní zrníčka a ta se jen velmi ztuha hledají a odstraňují.

      Jako třetí faktor v jemnohmotném pohledu hrála významnou roli závislost dcery na matce, byly spíš jako kamarádky, ale nedokázali se obejít jedna bez druhé. Byla to i reakce na energie od  matky přes čistou duši.

      Po nasazení pitného režimu, glukanů(výborně se osvědčil regenerační krém Pleuimun a přípravky na bázi olejů při zevním užití)), úpravě stravy a v neposlední řadě i biorytmu, spánku a odpočinku jsme přistoupili k postupnému vyřazení všech léků a pomocných preparátů. Stav se během 14 dní zlepšil o 50%. Rodina a hlavně matka se zaradovali a do dvou dnů se ekzém vrátil, sice v menším rozsahu, ale dost na to, aby nadšení opadlo. Co se stalo, když i nadále slečna dodržovala vše jako předtím? Zapůsobila energie za strany matky posílená i rodinou, jakési uspokojení, že se toho její děťátko zbaví. Tento pocit přehnané radosti zapříčinil přibrždění nastartovaného procesu čištění jak hrubohmotně, tak i energeticky. Když se místo běžného citu, kdy si člověk uvědomí situaci, v tomto případě se potěší, dostaví falešné uspokojení a změna citu jeho prodlužováním na pocit, bude mít výsledný efekt značné trhliny.

        Po získání těchto informací a zkušeností se stav opět zlepšil. Šlo o to, že jak dcera, tak i matka musely změnit svůj přístup a chápání. Momentální stav je takový, že slečna má pár míst o velikosti 1-5cm, kde stále dochází k vyhojování. Ví například, že její zápěstí vypovídá nejen o stavu lymfatického, potažmo imunitního systému a jater, ale i  o její schopnosti nezůstávat ve falešné iluzi a stále být přítomna. Její podkolení jamky souvisí s funkcí ledvin a nadledvinek, projeví se i při nedostatečném odpočinku a nebo jen drobném náznaku tvorby či prohlubování závislostí, třeba na matce. Je však důležité, že jakýkoli problém, a teď už se jedná převážně o její osobní věci, ne ze strany maminky, se projeví zjitřením oněch ložisek a při zjištění příčin a jejich následném řešení, vždy dojde k pozitivnímu posunu. Na každém schůdku se člověk musí vracet a kontrolovat, zda ještě nezůstalo něco, co je třeba odstranit. S novými možnostmi přichází i nové úkoly k plnění.

        Jindy zase přišla maminka devítiletého chlapce, jestli bychom neměli něco na jeho problémy. Chlapec trpěl ochabováním a ztrátou svalstva. Byl na invalidním vozíku a lékaři mu dávali tak 9 let života. To samozřejmě nenechá v klidu žádného rodiče.

       Když jsem chlapce viděl poprvé, připadal mi dost čilý a na první pohled nebylo jeho oslabení znatelné, ani co do objemu svalové hmoty. I zde hrála velkou roli energie vysílaná matkou, ale i otcem. Její vnitřní rozpor a sebelítost zaprvé z nemoci chlapce a  za druhé z nespokojenosti v partnerském soužití, kde manžel byl jedináček a i v manželství se tak choval, stavěl své zájmy před všechny a všechno. U chlapcova otce to bylo mimo výchovy v mládí i energetické působení přes čistou duši od otce a jeho nepsané pravidlo, muž je vůdce a ostatní mu slouží. Tím dávala možnost přes karmické dluhy posílené o negativnímu energie v domě, kde bydleli, které tam zůstaly po dřívějších nájemnících, ať je to například jejich těžká nemoc, závislost na majetku anebo dokonce násilný čin, nejen fyzický. Díky jejich vlivu upadala do apatie a nechuti vůbec něco řešit. Byla to pro mě dost těžká zkušenost, jak sebelítost matky a nepřející část ega otce ve spojení s působením negativních energií a prostředí dovolí nečinně přihlížet úpadku jejich syna. Jediný, kdo projevoval zájem byla babička, matka chlapcova otce, která ale situaci těžce nesla a měla to mladým za zlé. Tím od ní zase přes duši proudila k synovi, otci chlapce energie, která jen prohlubovala rozpory mezi rodiči a samozřejmě zpětně i prarodiči, protože babička si to nechávala pro sebe a navenek, dělala jakoby nic.

       Chlapec neměl žádný režim, dostal co si zamanul, využíval své nemoci na vydírání okolí. Ve stravě se řídil pouze chutí a jeho oblíbené jídlo byly chipsy a slané tyčinky. Pil pouze čaje a limonády, i colu. Volný čas trávil převážně u počítače nebo před televizí, vše měl v místnosti, kde spal a ve vedlejším pokoji měl jeho otec další tři počítače a televizi. To je prostředí, které by zlikvidovalo i zdravého člověka, natož nemocné dítě.

        Na navržené řešení pomocí pitného režimu, glukanů, změny stravy a jednoznačné potřeby vyčištění prostředí, kde se chlapec pohyboval, bohužel přišla odmítavá odpověď. Je to moc složité, přeci ho chudáčka nebudeme týrat vodou a chlebem a počítač je jeho jediná šance do budoucna na komunikaci.

        Zajímavý fakt byl, že chlapec, pokud se na něho nikdo nedíval, byl celkem schopný, dokázal bez větších problémů zvednout ruce i si poposednout na vozíku. Bylo to jeho znetvořené ego a rýhy od negativních ovlivňovatelů, které chlapec mistrně rozvíjel a prohluboval. Pokud by rodiče otočili svůj přístup k řešení o 180°, měl by šanci se úplně uzdravit. Třeba jim to jednou dojde, dokud je ještě čas.

       Proč upozorňovat rodiče? Proč všechny ty zdánlivě složité, avšak všudypřítomné děje? V začátcích jsme uvažovali podobně, stačilo pár lžic glukanových přípravků a důsledky začaly ustupovat. Jenže po čase naše snažení přešlo od řešení důsledků k hledání příčin a poznání, že každý z nás není jen z masa a kostí, nebo snad krev a mlíko, ale že jsou tu i další roviny, které jsou velmi dobře pozorovatelné u dětí. Týkají se však přímo i dospělých. Těchto pár příkladů poslouží někomu jako klíč k jeho potížím, pro jiného je to jen kus zbytečně popsaného papíru, ale pokud se propracoval až sem, tak na tom všem určitě něco budě. Nemyslíte? My sami i naše děti za to určitě stojíme.

J.B.

zpět na začátek ...

______________________________________________________

Porod, radost i obavy.

    Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě každého z nás. Ano, mluvím o narození dítěte. Říká se, vyčerpávající pro maminku a důvod k oslavě pro tatínka. Jenže když se něco zvrtne a maminka po porodu začne trpět laktační psychózou, potíže jsou na dosah.

     Co vlastně způsobuje tak náhlý obrat v chování matky? Projevy jsou různé, od odmítání například kojení až po patologické strachy a přecitlivělost na projevy dítěte. Klasická medicína vidí základní potíž v hormonálních změnách vyvolaných porodem. Co se ale podívat trochu hloub. Proč vlastně dochází k poruchám v hormonálním systému? Jsou tu v zásadě tři atributy, které maminka ovlivňuje již v průběhu těhotenství a také dávno před ním.

       Prvním dosti důležitým bodem je fungování trávení a následně stav lymfatického a krevního systému. Jejich zanešení škodlivinami je základním faktorem určujícím schopnost efektivní koordinace fungování hormonálního a nervového systému.     Právě trávení je důležité v procesu zanášení organismu. Pití nasycených tekutin, čajů, šťáv apod. Pojídání bez respektování řádu těla, jeho přirozeného biorytmu, nesnídání, jídlo večer po 19 hodině a hlavně absence pití čisté pitné vody před jídlem, je příčinou zahustění prostředí v organismu nejen maminky, ale každého z nás. Dalším neodiskutovatelným vlivem je dostatečný odpočinek a spánek. Činnost v dnešní hektické době opomíjená a často vědomě podřizovaná chutím zhýčkaného ega. Vždyť spánek dává člověku sílu do dalšího dne, probíhá nenahraditelná očista základních systémů včetně tvorby a koordinace hormonů zajišťujících naše fungování v průběhu dne za bdělého stavu. Právě dostatečný spánek do půlnoci ve spolupůsobení pití min.0,3dcl čisté pitné vody před jídlem a dvě hodiny po jídle je předpokladem k řešení tohoto vlivu.

      Druhý pohled je třeba upřít na v dnešní době přehnané a leckdy i bezdůvodné užívání léků a různých podpůrných preparátů. Hlavně jejich chemické složky složitě rozložitelné a při absenci čisté pitné vody i téměř neodbouratelné v rámci metabolismu. Zůstávají v organismu roky, někdy i desítky a při nedostatečné schopnosti imunitního systému v zahuštěném prostředí je efektivně a bezpečně odstraňovat bez negativních následků, blokují přirozené mechanismy fungování nejen hormonálního systému. Pokud se chce člověk zbavit podobných důsledků, bude potřebovat účinného a silného pomocníka z vlastních řad a tím je jeho imunitní systém. Tomu je zase nejlepším pomocníkem pití čisté pitné vody před jídlem a také přírodní složka stravy glukan, obsažený například v hlívě ústřičné a z ní připravovaných přírodních imunostimulačních přípravcích. Jeho působení, jako aktivátoru a posilující látky pro naši imunitu, dává člověku možnost efektivního a přirozeného způsobu zbavení se přemíry škodlivin a to bez předsouvání nutnosti řešit důsledky. Člověk je celek a očištěním jednoho systému v hrubohmotném pojímání přináší i zlepšení psychiky, myšlení a vitality, životní energie a tím i přiblížení se k intuitivnímu, vnitřnímu vnímání okolí, ale hlavně Sebe sama.

      Za třetí je tu i pohled karmický, energetický, věci kódované geneticky, od rodičů a prarodičů i přes několik generací a v neposlední řadě i působení prostředí a místa. Všude okolo nás je spousta vlivů, které nás mohou buď posílit, anebo naopak oslabit. Jak se říká vrána k vráně sedá, disharmonie disharmonii hledá a bohužel často nachází. Co si tak můžeme nést od našich babiček či dědečků? Třeba jejich nepříjemnou zkušenost, kdy pro ně zajištění blahobytu potomka bylo nadlidským úkolem, plodícím strach a obavy co přinese nový den, namísto každodenní radosti ze společného soužití a dětského úsměvu. Nemoc člena rodiny nebo dokonce dítěte, násilné chování či vlastnický přístup k majetku i lidem se zapisuje jako energie do prostor, kde dotyčný pobýval, ale také tam, kde byl objekt jeho zájmu, například dům, osoba nebo věc, na které mu záleželo více, než je zdrávo. Právě takovéto energie a pocity při dlouhodobém působení dokážou u člověka vyvolat změny ve fungování hormonálního systému, následně jeho myšlení a chování a to se samozřejmě projeví i do dalších pokolení. Také nevyslovená přání a litování z okolí nejsou nejlepší oporou. I když se to nevysloví, tak člověk jaksi intuitivně, uvnitř cítí tlak v onom směru, tedy omezení svobodného rozhodnutí.

      Jak si ale maminka postižená výše uvedeným problémem může pomoci bez nebezpečí, že se její stav ještě zhorší? V první řadě, mimo výše uvedených způsobů, režimem. Řád v každodenních činnostech je základní pilíř, na který se dá postupně přidávat jak činností, tak i odpovědnosti za svá rozhodnutí. Je zde důležitá i pomoc okolí, podpora v podobě pomoci s dodržováním vlastních stanovených pravidel a také schopnost obou rodičů se navzájem zastoupit. I když jsou mužům určité činnosti odepřeny, je mnoho dalších, ve kterých se mohou plně uplatnit. Harmonický vztah mezi rodiči je dobrým počinem pro fungování zdravého a spokojeného dítěte, do 12 let plně závislého na stavu rodičů.  

J.B.

zpět na začátek ...

______________________________________________________

Víra a partnerství

    Člověk je tvor společenský. Partnerské soužití je jedním z mnoha možností k naplnění tohoto konstatování. Co očekáváme od našich nejbližších? Oporu v nesnázích, sdílení následků našeho, nejen společného jednání a samozřejmě i prožívání radostných chvil.l.l.

    Co je jedním ze základních kamenů partnerství? Je to vzájemná důvěra. Široký pojem, nemám teď na mysli nevěru a podobné prohřešky, podívejme se na to z pohledu čistoty přístupu ke vztahu. Kdo s čím a jak zachází, objevuje a sděluje nové poznatky. Jak toleruje druhou stranu, ale i Sám sebe nejen ve vztahu.

     Každý bez výjimky máme své neduhy, nejen fyzické, ale i psychické a duchovní. Naše myšlení, způsob reakce na situace jsou určujícími faktory fungování vztahu. Říká se, že vztah nenaplněný láskou není vztahem. Co je ale možné považovat za lásku. To, že pociťujeme k druhé osobě náklonnost, že jsme bez ní doslova jako tělo bez duše, že přání milovaného je nám rozkazem. Ano i tak by se dala charakterizovat láska a vztah. Je tu ale i jiný pohled, pokud mám toho druhého opravdu rád, nejlépe bez falešných představ a iluzí i s vědomím, že mi nepatří, tak bych asi měl dokázat v krizové, ale i nádherné situaci říci a učinit to, co si opravdu myslím. To, co nás napadá, není jen tak a našemu protějšku právě naše první myšlenka, intuitivní reakce na jeho chování či názor, může být ukazatelem směru anebo i potvrzením jeho domněnek.

    Dost často se stává, že nám jakási vnitřní obava třeba ze ztráty náklonnosti, nebo z narušení atmosféry, nedovolí říkat nahlas naše cítění, které pak uvnitř přechází v pocity a z dlouhodobého pohledu se při neřešení stává živnou půdou a semínkem pro vznik disharmonie a nemocí. Ne nadarmo se říká, že většina nemocí má prvotní příčinu v psychice a myšlení. Člověk může použít určitou pomůcku. I ten nejbanálnější problém se dá napasovat na jinou situaci, kde rozhodnutí partnera může znamenat krok do propasti, kam bez vašeho včasného upozornění, právě přes intuitivní jednání a první myšlenky, může strhnout nejen sebe, ale i své okolí včetně vás.

    Vždy jsem si kladl otázku, jestli mi to stojí za to, za ty někdy ne moc milé reakce druhé strany. Zde je na místě ještě jeden pohled, člověk si s sebou nese určité předpoklady v rámci karmických vlivů, genetických předpokladů a schopností, které jsou sice měnitelné, ale zásadně ovlivňují schopnosti a vnímání člověka. Roli tu hrají i naši předci, jejich neuskutečněné touhy, které se i přes několik pokolení dokážou přenést a působí na jedince. To zcela mění situaci, kdo je vlastně ten člověk, kterého miluji a chci s ním žít. Nepřející ego dotyčného je poznamenáno mnoha faktory, samozřejmě vlastní zkušeností, převzaté návyky od rodiny a prostředí, kde se člověk pohybuje a v neposlední řadě výše uvedenými vlivy.

    Proč ve chvílích, kdy jde mnohdy skutečně o život, nechceme slyšet právě od našich blízkých upozornění? Co nám brání přijmout informaci od kohokoli, i přes to, že je to z našeho pohledu úplný nevědoma, zcela bez kontextu. Je to nepokora před Sebou samým, předsouvání toho našeho „malého velkého já“ před skutečné poslání každého z nás. Naučit se přijímat informace od lidí blízkých, kteří jsou dost často přímo zainteresování ve vzniklé situaci, je mnohdy nadlidský úkol, ale musím říci, že při dlouhodobém, vědomém a systematickém posunu ke změně tohoto a jiných zlozvyků splnitelný.

    Jistě si každý vybaví situaci úlevy, když dokázal i přes hrozbu očekávaných důsledků sdělit třeba špatnou známku. To je ten moment, který nás osvobozuje, vytváříme jakousi vlastní průhlednost, která nám zabezpečuje svobodu v jednání a rozhodování, samozřejmě každému podle toho, jak si to své okno vyčistí. Jeden poznatek mám, pokud nevěřím druhé straně, že vše co činí, není s úmyslem mi ublížit, i když to tak někdy může vypadat, ale naopak, že se jedná o pomocnou ruku, tak mám problém se zvládnutím situace a následných emocí. Ono když se někdo projeví trochu více hlasitěji, nebo i s dávkou ironie a sarkasmu, tak to s naším egem dokáže pěkně pohnout a co potom, když se to ještě odehraje na veřejnosti. Tam dostává naše neprůhlednost a zastírání ega a negativních vlivů pěkně na frak. .

    Je zajímavé, že jsme dost často schopni přijmout tu samou informaci či radu od člověka v určitém vyšším společenském či odborném postavení a s autoritou danou například i věkem, zatímco od lidí ve stejné pozici nebo i z určitého úhlu pohledu nižší ne. Přestože každý jsme si roven v minimálně jedné věci, máme svou vlastní energii, vlastní Já nebo třeba intuici, záleží na každém, jak to nazve, a díky tomu i schopnosti, které máme využívat, ale dost často je necháváme ležet, protože jejich využívání přináší i povinnosti a to se ne každému líbí .

    Odcházení, to je velice zajímavý aspekt řešení situace. Takový moment, kdy se jevilo jako nejlepší řešení odchod ze scény, zná asi spousta z nás, ale je tu háček. Co když to jednou vyjde a člověk si to osvojí jako danou šablonu řešení problému. Jistě, někdy se nedá odejít fyzicky, ale existuje i únik do jakéhosi iluzorního vnitřního světa, kde se nás vnější vlivy nedotýkají. Tedy alespoň si to myslíme. Člověk v takové situaci vypadá, jako že je přítomný, ve skutečnosti nevnímá děj reálně. Kdo ho vede k vytvoření si takovéto ochrany, která v konečném důsledku může vypadat i jako vězení, sice na oko krásné, leč trochu stereotypní.

    Znovu se dostává do hry naše ego, nějaká často nepříjemná i opakovaná zkušenost, před níž se chceme ochránit. Druhým faktorem je i působení energetické v podobě karmických dluhů například od našich příbuzných, rodičů, prarodičů i přes několik kolen. To je však ošemetná věc, například tatínek se nechtěl přít s maminkou i přesto, že měl pravdu, protože maminka v podobné situaci dostávala hysterický záchvat, lidově bylo zle. Dcera tomu byla v dětství přítomna, takže se u ní vytvořil jakýsi odpor k podobnému jednání, co se matky týče a na druhou stranu i vazba na otce litováním, že to musí snášet, což posílilo energetické spojení mezi rodiči a dítětem. Přes toto spojení se velmi snadno u holčičky zapsala tato zkušenost jako nepřípustný model a pasivní přístup jako jediné možné řešení. Při sebemenším náznaku agrese, zvýšení hlasu či jen představě nutnosti řešit situaci společně v rámci diskuse, se sama vědomě v rámci ega a podvědomě co do výše uvedených energií uchylovala do svého vnitřního světa, jak sama říká, vyřešila si to v sobě. Ale bohužel ne vůči okolí.

    Tato neschopnost se plnohodnotně projevit ji dále omezovala i v tom, sdělit někomu, třeba i vlastním dětem cokoli, co by je nějakým způsobem ovlivňovalo, nedej bože zasahovalo do jejich osobní svobody. Ono se řekne svoboda, prý je nedotknutelná, ale každý si tu svou omezuje ponejvíc sám, tedy co mu ego dovolí. Také se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Někdy je dokonce naší povinností upozornit na jednání zacházející mimo mantinely, jinak si připravujeme situaci o poznání těžší, řešení s vyšší obtížností. .

      Když se ale ještě jednou vrátíme k oné malé holčičce, dnes už paní, její jednání mělo ještě jeden dopad a to absolutní nechuť, až strach z možnosti odhalení, třebas jen myšlenky o někom nebo něčem. A jsme zase u neprůhlednosti, kdo nic neschovává, nemusí se bát, že to bude na něho někdy objeveno a použito. Musím z vlastní zkušenosti říci, že dokázat ze sebe udělat blbce umí každý, ale poukazovat na své chyby, abych se jich nebo strachu z nich mohl zbavit, to už není taková legrace. Na druhou stanu jde i o to, jak to člověk podá.  Legrace není vyloučena, ale poukazování na své chyby pro jakési zviditelnění se, nebo snad pobavení okolí, nemusí vždy přinést to pravé ovoce a leckdy působí spíš opačně, podporuje to omezenost ega a tím i možnost většího vlivu negativních ovlivňovatelů člověka, například právě přes karmické zápisy, či jiné závislosti. Euforie nám všeobecně snižuje schopnost vnímat reálně, tedy každý na své úrovni.

    S tím, že něco sdělíme světu jde ruku v ruce i možnost zneužití informace proti nám, ale jde o to, jak to člověk vezme. Pokud si uvědomuji, že to, co dělám, není úplně správné a dám to vědět i okolí, tak tím získám spoustu pomocníků, kteří mě na můj problém upozorní. A co je proti narovnání a zahlazení rýh v egu trocha ostudy, vždyť stydět se může jen ten, kdo k tomu má nějaký důvod a to vy určitě mít nebudete, nebo snad ano. .

    Tady je asi dobré říci i o možnosti komplexního řešení, tedy nejen z pohledu psyché, ale i hrubohmotné schránky a energií. Metoda samouzdravování v rámci procesu Sebepoznání nabízí takovouto možnost. Jak se přiblížit k Sobě? Někomu stačí pár změn ve stravování, biorytmu, pár lžic glukanových imunostimulačních přípravků, nebo snad sklenice čisté pitné vody před jídlem, to pro začátek. Následně i dobře míněné a mířené slovo harmoniéra není od věci a jinému pomůže jedině vlastní rozhodnutí vypořádat se se situací upřímně, teď si tak uvědomuji, že to vlastně platí pro nás všechny, že. 

J.B. 

zpět na začátek ...

_____________________________________________________

I malé věci hýbou světem …

 Ráno si tak sedíme u snídaně. Povídáme si o tom, co kdo bude dnes dělat a hlavní slovo má můj sedmiletý syn. Po škole jde s tetou k babičce, má dnes svátek, tak bude malá oslava a hlavně dárky.

   Hned mě napadlo, že si nestihne udělat úkol, než půjde k babičce a tak jsem mu řekl, že si to má nechat až po večeři, aby měl dost času. Po obědě měli odjíždět, ale teta se trošku opozdila a vznikla časová skulina. Pocit bezprizornosti mně dovedl k rozhodnutí, aby si ten úkol udělal teď, když je čas. Moc se mu nechtělo, ale nijak moc neprotestoval. Jenže sotva měl napsaný první řádek, je v první třídě a učí se teprve psát, tak se objevila teta. On místo aby se zvedl a šel, tak to dotvořil ve spěchu, bez soustředění a s úpravou doktora po třiceti letech praxe.

    Když se vrátil z návštěvy a dokončil své dílo, tak mě trochu polil pot a i nějaký ten vztek by se také našel. Kluk sám hlásil, že se to moc nezdařilo a já si musel přiznat, že je to pravda a že na tom nesu výrazný podíl. Uvědomil jsem si, jak důležité a nadmíru platné je známé pravilo „dělat věci ve správný čas a ještě lépe na správném místě“. Svým pocitem uspěchanosti jsem narušil přirozený tok, posloupnost, kde se do toho napsaného řádku mimo těch pár písmen vepsali i všechny emoce, od očekávání dárků až po radost ze setkání s babičkou a mnohem více.

    Ten večer pro mne nebyl zrovna nejveselejší, studentovi to trochu zkalilo celodenní zážitky a já si zase dělal výčitky, že jsem to takhle zpackal, ale na druhou stranu jsem se mohl radovat. Dostal jsem krásnou lekci z kauzality. Nic dřív, ale ani později. Někdy to takhle dopadá, když se necháme vést pocity. Ale nebudeme se radovat příliš dlouho, první padající květináč nás minul, dávejme pozor, květináče padají málokdy sami.

        To mi připomnělo jeden úsměvný příběh. Byli u nás kolegové a pracovali jsme celé dopoledne na přípravě nějakého projektu. Po obědě byla chvilka času a tak si šli zahrát basket. To není nic špatného. Jenže po čtvrt hodině jsme už měli jít pokračovat v práci a tak jsem je zavolal zpátky. Kolegovi se však moc nechtělo a rozhodl se, že si ještě párkrát hodí. A potom se to stalo, přiběhl náš čtyřicetikilový briard, fenka Blekyna a nějak instinktivně štípla kolegu zoubky přímo do rozkroku, trochu podobně, jako když shání ovčácký pes stádo oveček, či neposlušného berana. Štípne, ale nezraní. A bylo po basketu.

      Kolegovi tento incident na jeho mužství naštěstí nic neubral, zato pro ego to byla zajímavá zkušenost. Dnes, když už je něčeho příliš, tak stačí vzpomenout tuto příhodu a všichni zúčastnění, mužská část ještě o něco více, si velmi rychle uvědomí, že je třeba vystoupit z euforie a emocí a začít se zase věnovat správným věcem ve správnou chvíli a ve správném množství. Vždy je dobré mít na paměti nějaký vyšší cíl, na který se můžeme zaměřit, pokud se nám snaží malé překážky zatarasit cestu. U kolegy to byla například i potřeba zplodit ještě nějaké potomstvo. A co je to u Vás? 

J.B. 

zpět na začátek ...

____________________________________________________

Co to tady dělám?

      Zajímavá otázka. Pro jednoho absolutně jednoduchá, pro jiného neřešitelný rébus. Asi každý z nás si ji čas od času klade.

    Postupně jsem zjistil, že se občas dostanu do situace, ve které jen udiveně pozoruji, co to tady dělám. Třeba ráno vstanu dříve než ostatní, abych si mohl připravit jídlo a vše potřebné na nadcházející den. Jde to dobře. Potom zasedneme ke snídani a stačí jedna drobná poznámka někoho z rodiny, která nás vrátí k nedořešené situaci z předešlého dne a můj těžce vydobytý náskok je fuč. Ono ta situace je často už vyřešená, jenže někdo z nás, či spíše v nás se s tím nedokáže srovnat.

      Tady při diskusi používám jedno „oblíbené“ rčení. Když někdo povídá, že mu něco nejde, nebo to nechápe, tak já mu na to odpovím, že žádné nejde, ale že se mu nechce. To je pak teprve halóó. Tady by bylo dobré přiznat, že jsem si tento způsob uvažování otestoval dlouhodobě u sebe. Křičel jsem „chci, já to chci udělat“, ale vždycky jsem za to přidal nějaké „ale“, nějakou podmínku, která omezovala nebo úplně potlačovala to mé „chci“.

      Jeden moc dobrý známý mi říkal, že to moje „ale“ je jako bych šel na záchod, ale odmítl si sundat kalhoty. Víte co se potom stane? Asi ano. Jenže v tu chvíli, kdy to ale používáme, si to neumíme a nebo možná nechceme představit. Komu to potom bude nejvíce vadit, ten důsledek, v případě těch zmiňovaných kalhot zápach a jistý nepořádek. No přeci nám samým a zase bude místo na další „ale“. Že mi nikdo nedal šanci, neporadil, nebo mě jen neupozornil. Prostě to přehodíme na někoho jiného. Existuje snad i jiná možnost?

      Určitě. Moje osobní zkušenost s naším „ale“ je taková, že ať vás napadne jakkoli pádný a ulehčující argument či podmínka, je dobré nechat chvilku tu pomyslnou vinu na sobě a počkat zda se potvrdí náš podíl či ne. Leckdy je to potupné, směšné a nedůstojné, ale našemu vnitřnímu Já, intuici to neublíží. To jen ten naparující se „mrňous“, nabývající leckdy obludných rozměrů až k prasknutí, to nemůže vystát. Koho tím myslím? No přece naše zhýčkané ego.    

       Z jistého úhlu pohledu není ego náš nepřítel, to jen my sami mu nedáváme dost často dostatečně najevo, že o něm víme a uvědomujeme si jeho kvality, přednosti i nedostatky a že je naší neodmyslitelnou součástí. A ono je potom nespokojené jako chudý příbuzný, kterého nechceme pustit k sváteční tabuli, i kdyby jeho místo mělo být na konci stolu. Vzteká se, dělá naschvály, jindy brečí, lituje a to vše si prožíváme s ním. Stejně se ale chová i v případě, že ho přeceňujeme, když si nejsme vědomi jeho schopností a možnosti se učit a zdokonalovat. Je to podobné jako s ohněm, dobrý sluha, ale špatný pán. A to jsem také ještě nevěděl, že rozpustilost našeho ega je závislá nejen na tom, co je v hlavě, ale i na tom, co je v břiše, na správném fungování tlustého střeva. Možná odtud je prvopočátek toho neustálého naparování se, nebo snad nadýmání se nás samých, nemyslíte?

       To mi připomnělo jednu frázi „kdo se chce poučit, musí nejprve připustit svou omylnost a nedokonalost“. Co na tom, že nás to stojí trochu času a momentálního sestupu o pár stupínků na společenském žebříčku. Kdysi jsem právě toto kladl na první místo, slepě jsem se bil za své i ve chvíli, kdy všichni okolo i já věděli, že tudy cesta nevede. To bych nebyl „já“, kdybych to přiznal. Přišlo však pár „ale“ z druhé strany. Pádné argumenty v podobě oslabeného zdraví, nemoci ba dokonce úmrtí blízkých osob, potíže s nezvladatelností našich dětí a ještě spousta dalších. Říci na jedno „ale“ druhé „ale“ je už od pohledu dosti nesmyslné, tenkrát jsem se musel sklonit. A to je další paradox, sice jsem se před neschopností reálně změnit ony situace sklonil k zemi, tedy mé v té chvíli nikomu nepřející ego, asi jsem ho tehdy nebral moc vážně a však na druhé straně jsem se konečně mohl narovnat, postavit se zpříma. Ono to z prvopočátku byla pěkná křeč. To víte, no možná ještě nevíte, když člověk neustále uhýbá, přeskakuje z jedné nohy na druhou, jako na žhavém uhlí, tak si od toho vzpřímeného a pevného postoje kapku odvykne.

       Od té doby ještě často čuchám k zemi, někdy i několikrát za den, našel jsem však výborného pomocníka, jak se rychle narovnat. Mluvit, mluvit a mluvit. Ne o tom, jak se vykroutit, ale přiznat barvu, jak se říká, i když tou dobou je to barva týmu, který prohrává. Zápas přeci ještě neskončil. Myšlenka je nejsilnější zbraň jakou znám, nikomu ji nevezmete, co si myslí je jen jeho a přece to ovlivňuje všechny okolo. Chováme se podle ní, tváříme se podle ní a také nás buď posiluje nebo nám odebírá naši cennou životní energii.

       Dost dlouho jsem si nad tím lámal hlavu, jak rozpoznat to správné, jak si uchovat jen to posilující a vše co nás zavádí vymazat, někdo tomu říká „vyčistit si mysl“. Zkouším to tak, že když se mi přihodí cokoli, tak se snažím si v tom najít svůj podíl, ať je sebezanedbatelnější a také něco pozitivního. To si následně připomínám, pokud se mi do myšlení vkrádají zpátečnické myšlenky, výčitky nebo lítost nad sebou či situací. A jak to funguje? Čím více to používám, tím je to účinnější, ale nedělám si falešné naděje. Je to věčné soupeření, tak si říkám, proč být pořád na lopatkách a bez bodů, za pokus nic nedám.

        Namítnete jistě, že se nám hloupé myšlenky často vrací. To mohu potvrdit, dokonce bych řekl, že častěji než ty, co jsou k něčemu, ale někdo chytřejší kdysi řekl „opakování je matka moudrosti“, v tomto případě spíš přiblížení se k ní. Neškodí si občas provětrat své podíly na situacích, aby člověk nehleděl jen k cíli a cestou nešlápl, no však víte kam. Ono právě spousta nesmyslných myšlenek nás zbavuje soustředěnosti nejen na ty velké věci v našem životě, ale i na drobnosti, které nás dovedou právě k těm velkým.

      A co to tady dělám? Snažím se změnit skóre, zatím bych si na sebe moc nevsadil, ale kdo ví, za nějakou dobu můžeme být každý v kurzu. Je to jen v našich rukou, hlavách nebo snad v břiše? To je jedno, prostě je to v nás.

J.B. 

zpět na začátek ...

_____________________________________________________

Jak se to chová?!

      Často si klademe podobné otázky směrem k našemu okolí, na ulici, v práci, na úřadech. Tam všude to bereme spíše jako fakt, než jako podnět k zamyšlení a konání, ale co doma?

    Chování jedince ve společnosti je dáno mnoha faktory, postavením, momentální náladou a spoustou dalších vlivů. O tom se píše v mnoha „chytrých“ knihách. Mě však trochu více zaujala rozdílnost chování našich dětí. Toho staršího jsem vychovával od dvou let sám a fungovalo to celkem fajn. Hned od začátku jsme si stanovili pravidla, která platila pro oba a obě strany se je snažily nepřekračovat, ale i hlídat jejich dodržování. Teď si určitě řeknete, co mi asi tak mohl dvouletý cvrček připomínat, vždyť z toho ještě nemá rozum.

    No, zpočátku jsem ta pravidla také chápal spíš jednostranně, ale velmi záhy jsem zjistil, že chování toho cvrčka se přímo odvíjí od toho, jak jsem na tom momentálně já sám. Dávám dětem celkem svobodu, pokud chtějí něco vyzkoušet, někam vlézt, či si to prohlédnout a neohrožuje je to na „životě“, tak je pouze upozorním na případná nebezpečí a nechám to rozhodnutí na nich. Tím si celkem přirozeně vytvářejí mechanismus, pomocí něhož se naučí řešit situace bez obavy před vlastní odpovědností. Rozhodování je pro ně celkem přirozená věc a na druhou stranu chápou, že to má i svá rizika.

     Cvrček se tomu rychle přizpůsobil a tak jsme se ve většině případů obešli bez zbytečností jako je pláč, trucování a nepřiměřený odpor v situacích, které mu už třeba začínali být nebezpečné. Díky tomu jsme získali jakousi jistotu a také vzájemnou důvěru. Jenže jako u každé věci na světě i tady byl „drobný“ háček. Pokud jsem byl v relativním pořádku, co do myšlení, jednání a dodržování základních pravidel, třeba i jen pravidelnosti v jídle, spánku a odpočinku, tak to šlo hladce. Ale kdykoli jsem si slevil, tak jsem viditelně ztrácel tu jistotu, že mám situaci pod kontrolou.

      Ono je leckdy krásné a pohodlné nechat se unášet emocemi, pokud jsou příjemné, tak to jde samo, ale pokud s námi už smýkají ze strany na stranu, to se nám už nezamlouvá. Cvrček se v takových momentech začal chovat dost chaoticky, jakoby přesně vycítil, že už nejsem sám Sebou a snažil se upoutat mou pozornost na sebe svými leckdy destruktivními činy. Od trucování až po likvidaci hraček i jiných věcí a dokonce i malování po stěnách a nábytku. Musím se přiznat, že až ty poslední dvě uvedené činnosti mě donutily zapřemýšlet a spojit si svou „harmonii“ s tou jeho a naší společnou. Přeorientoval jsem kontrolu více na sebe, předcházením hloupým úvahám a myšlenkám, zastavení se před činností, do které jsem byl trochu „hrrr“, ať už proto, že jsem se na ni příliš těšil, nebo ji naopak odkládal pro její neatraktivnost, tím a ještě dalšími drobnostmi jsem několikrát denně posiloval svou obranyschopnost.

     To vše se událo v poměrně krátkém čase asi jednoho roku. Potom se poměr našich úspěšných řešení přehoupl přes polovinu a utěšeně narůstal. Člověk následně s určitým zadostiučiněním přijímal údiv přátel, známých i neznámých nad tím, jak nám to funguje a jak je cvrček hezky vychovaný. Na druhou stranu jsem si u toho vždycky vybavil situace, které by asi ohlas nesklidily a tak mě to drželo při zemi. Jak to děláš, že tak poslouchá? To byla dost častá otázka, proč se nevzteká, proč nemusíš křičet a honit ho, když už máte jít a podobně? Trochu jsem se zdráhal odpovědět, ono dnes nikdo moc nechce poslouchat, že musí něco udělat sám u sebe, aby se změnilo jeho okolí. Říkal jsem jim, že se snažím být přesvědčený o tom, co dělám a asi i díky tomu i přesvědčivý. V takovém okamžiku není třeba používat ohlušující řev na posílení argumentů, ta síla je kdesi uvnitř a vyzařuje z každého slova a mimiky i gesta.

         V té době jsem nechápal, nebo spíš nechtěl pochopit poznámky ostatních, že pokud jsem na to sám, tak že je to v určitém směru výhoda. Nedochází ke střetu přístupů k výchově, zájmům nebo obyčejným činnostem. V duchu jsem všemi, kteří podobně argumentovali, pohrdal. Že se jen vymlouvají a že se jim nechce nic udělat z pohodlnosti. Ale jak jsem už podotkl na začátku, nic netrvá věčně a tak i pro mě byl přichystán příděl krásných a zároveň inspirativních zkušeností v podobě nového partnerského vztahu a také přírůstku.

         Tou dobou už bylo cvrčkovi skoro šest let, chodil do školky a byl celkem v pohodě. Jen občas, když jsem doma nebyl úplně v pořádku, neřešil jsem vzniklou situaci, nebo dokonce odmítal komunikovat a bral všechno až příliš vážně, i když o život určitě nešlo, tak se cvrček ve školce počůral. Stalo se to „jenom“ třikrát, ale musím říct, že jsem se styděl víc, než ten hošík. Na rozdíl od něho, jsem přesně věděl, nebo alespoň tušil, že moje emotivní prožívání bylo příčinou těchto věcí. V partnerství musí docházet ke kompromisům a to z obou stran, ale nemělo by to být na úkor žádného ze zúčastněných, nebo blízkého okolí. Je to jako preferování jednoho na úkor ostatních, třeba jen proto, že má hezké oči.

         I když jsem to z prvopočátku nepřipouštěl, naše pravidla se musela pozměnit, byl tu totiž někdo, kdo sice chtěl být s námi, ale jaksi nechtěl přistoupit na zaběhnutý systém - partnerka. Tím vznikaly rozpory nejen myšlenkové, ale i v činnostech. Dlouho mě to trápilo, i to byla jedna z příčin cvrčkových potíží ve školce, neustále jsem dumal, jak to sladit, aby byl klid na život. Za nějakou dobu jsme měli jednu ještě šťastnější událost než ty ostatní, narodil se nám cvrčkův bratříček. Mrňous, který byl nádherný, hladový a také hlasitý ve chvílích, kdy se něčeho dožadoval a nikdo to rychle nepochopil.

        Tady, aniž bych si to nějak moc uvědomoval, začala druhá etapa uplatňování pravidel, která tak dobře fungovala s cvrčkem. Když byl mrňouskovi jeden rok, tak už chodil, všude raboval a do všeho se pletl, prostě normální zdravé dítě. Byl i relativně poslušný a dokázal odhadnout, jestli si to ještě může dovolit, nebo jestli to už bude s „odměnou“. S cvrčkem si velice rozuměli a ten mu byl příkladem, ale i pokušitelem. Jenomže nastal obrat. Ve velmi krátké době se z celkem pohodového miminka stal trucovitý a popudlivý chlapeček. Pozoroval jsem to s údivem a zároveň s bezmocností, protože cokoli jsem zkusil, vše se míjelo účinkem. Mamince se mrňouskovo chování také někdy nezamlouvalo, ale zpozoroval jsem na její tváři jakýsi potutelný úsměv, když nastala zmiňovaná situace. Maminka soucítila s mrňouskem, protože sama díky své špatné organizaci práce a povinností, jaksi zapomněla na zábavu, koníčky a relaxaci. Cítila se jako uzamčená v kleci mezi praním, žehlením, starostí o mrňouska a mimo jiné i starostmi o problémy jiných lidí, například z práce a širší rodiny.

        Východisko se hledá opravdu ztuha, ale hlavní rozpor je dle mého pohledu v prioritách, které uznáváme. Položili jste si někdy otázku, jaký je váš žebříček hodnot? Kdo, nebo co je na prvních místech? Je to leckdy zajímavé a leckdy ne moc příjemné zjištění, že zrovna na první příčce uznávám to samé, co jsem bytostně nesnášel, odsuzoval a nebo naopak obdivoval u svých rodičů, či někoho jiného.

        V období, kdy jsme s cvrčkem začínali, jsem své priority musel a jsem tomu doposud rád, nekompromisně přeházet. I přes vkrádající se domněnku, že cvrček byl jednoznačně mou prioritou, vás musím zklamat. Na první místo jsem si musel posadit sám Sebe, své potřeby z komplexního pohledu psychiky, hrubohmotného organismu a duchovní pohody. Jen tak jsem mohl být dostatečně pevnou oporou pro sebe i okolí. Že to zní sobecky? Ano, ale není více sobecké, když někdo využívá jiného právě proto, že ten dotyčný absolutně nemyslí na sebe a dopady svého obětování se pro jiné. Jak se říká, nejdřív jsem si musel naplnit svůj talíř, abych mohl a měl vůbec co rozdávat a nebo také doslovné rčení „nejdřív jsem já, pak moji blízcí, pak dlouho nic, pak tři kupky hnoje a za nimi všechno ostatní“. Pravda, trochu naturalistické, ale pravdivé. 

         O prioritách se bavíme stále a často a ještě častěji si je uvědomuji. To pokaždé, když přijde nějaká situace, do níž se více ponořím, než je zdrávo. V duchu si pak položím otázku, zda to, jak řeším momentální situaci, někam vede a zda mě to trochu nestahuje ke dnu. Připustit si to je často těžké, avšak neuvěřitelně osvobozující. Dnes už alespoň vím, že ve dvou a více se to lépe táhne, ale ne vždy snáz. Mrňousek je zrovna v období formování ega, tak uvidíme, jak se zadaří. Na druhou stranu je přece fajn, že se i tak malý umí ozvat, pokud je to na místě, nemyslíte?

J.B. 

zpět na začátek ...

____________________________________________________

Jsem spokojený?

         Takovou otázku si položil určitě minimálně jednou každý z nás. Jak se ale pozná, že je někdo spokojený. A s čím je spokojený, v jaké rovině či z jakého úhlu pohledu.

        Pocit spokojenosti je subjektivní vnímání našeho bytí a fungování v prostředí, kde se momentálně nacházíme. V poslední době se setkávám ve svém okolí, v rodině, u přátel, ale i spolupracovníků s jistým syndromem nespokojenosti, pocitu nenaplnění. Někdo si stěžuje na finanční situaci, jiný na partnera, ten zase na šéfa. Co je příčinou těch jednostranných pohledů, které nás nekompromisně pasují do role poražených?

         Nebudu zatmívat, i mě se taková situace někdy přihodí. Před lety jsem těžce snášel prohru, například to, že můj názor, či myšlenka se ukázali zcela mimo a leckdy mě pasovali do role trouby. Vařilo to ve mně a často jsem i páru ufoukl, aby ostatní pocítili můj nesouhlas. Ale stále se to opakovalo, ono člověk není stoprocentní, potom by tak trochu přestával být člověkem a každá chyba, pokud s ní  dokážeme pracovat a vytěžit maximum, je jen krokem vpřed.

         Dostal jsem za svůj život pár lekcí, za něž jsem opravdu z duše vděčen. Od těžkých nemocí v rodině, úmrtí, nebo třeba pracovní nasazení vedoucí až k workholismu. Takhle to asi vypadá, že jsem pěkný zoufalec na sklonku života, bez naděje na nápravu. Však opak je pravdou. Až po těchto zkušenostech jsem pochopil, co má smysl a co je pomíjivé. Když tak koukám na předchozí větu, tak to zní dost povýšeně, jak vůbec můžeme říci, že něco chápeme, když jedna věc může mít stovky souvislostí, které v ten moment vůbec nevnímáme.

          Třeba to, když dáváte dítě spát, pokud je člověk rozladěný, spěchá, aby už měl klid na práci, nebo jen na zábavu, tak vězte, že potomek v 99% případů neusne a bude vyžadovat vaši pozornost. Proč? Protože ten čas, co jste sním, tam vlastně vůbec nejste, čtete mu pohádku nebo vyprávíte, ale duchem a myšlenkou jste jinde. A v tom vidím jednu ze základních příčin naší nespokojenosti, jsme po většinu času nepřítomni!!!

          To nám brání v prožívání drobných detailů, které nás každodenně mají naplňovat a nabíjet do dalších činností, ale také nám mají poskytnout pevnou a výživnou půdu pro náš neustálý vývoj. Vždyť jen ztráta koncentrace  na pouhou vteřinu může mít katastrofální dopady, stejně jako se to stalo nejmenovanému rallyovému jezdci, když na něho jeden z diváků vystrčil holý zadek a on následně nevybral zatáčku. Tak jsem si říkal, kolik takových „holých zadků“ asi denně vykoukne na mě? A jak dlouho se jimi zabývám? Je pravda, že většina z nás nejede 160 kilometrovou rychlostí, ale i při padesátce je to slušná rána.

          Vždycky jsem měl spoustu představ a snů, co bych chtěl a  mohl dělat, málokdy jsem ale snil o tom, co mám udělat. Chtěl jsem být úspěšný, oblíbený, vážený a také jsem chtěl mít rodinu, děti. V jisté době se začali mé priority obracet, najednou jsem chtěl být zdravý, protože přišly potíže, byl jsem odhodlaný udělat cokoli, abychom mohli mít dítě, aby to dítě bylo v pořádku a neneslo si zbytečnou zátěž. Ať už vrozenou, tak i nabytou postupem času.

           A zde je podle mého druhá příčina nespokojenosti. Když vím co chci, tak jdu za tím a překážku vedoucí k výsledku zvládám snáz, nebo spíš s nadhledem a bez pocitu, že mě zdržují, protože vím, že cesta k vítězství je důležitá a samotné vítězství může být i prohrou, pokud na něj nejsme připraveni, právě tou cestou k němu. Slyšel jsem v rádiu, že například strava z rychlých občerstvení, mražené a předpřipravené potraviny ovlivňují naše vnímání a vedou nás k preferování potravin, ale i jiných věcí a činností, které nám přinášejí okamžitý a maximální požitek. Jenže tento opojný pocit rychle vyprchá i my se dostáváme jakoby do spirály, chceme stále víc a větší a silnější dávky a hlavně teď hned.

           Že vám to přijde jako závislost. Ano, člověk se stává otrokem. Ne sám sebe, ale spěchání k dosažení cíle, bez vědomí, že záleží na každém kroku, na cestě k němu. Právě ty kroky nám dávají možnost, když cíle náhodou nedosáhneme, nebo to není úplně dle našich představ, být spokojeni se svým výkonem, protože jsme do toho dali vše a pokud ne, tak alespoň víme, nebo tušíme, který krok jsme ošidili a příště si můžeme dát pozor.

           Někde jsem četl, že každý nad 35 let by měl v něco věřit. Jelikož už spadám do této skupiny, tak mě to zaujalo. Nevím, jak k tomu přijdou ti mladší, jestli tím nejsou diskriminováni. V co vlastně věřím? Od mládí jsem nebyl nakloněn církvím, moje zkušenost, kdy jsem musel recitovat něco, na co jsem si nesměl tvořit vlastní pohled a také se nesměl zeptat na to, co mě zajímalo, protože se to nemá, ve mně zanechalo určitou pochybnost o skutečném významu těchto institucí.

           Položil sem si otázku, zda věřím v boha. Ne, tedy ne v toho, jak je prezentován, ale cítím se být součástí všeho kolem, přírody, vesmíru, zákonů utvářejících svět, které si ani neuvědomujeme a přitom jsme jejich každodenními vykonavateli a někdy i oběťmi, pokud je nepřijímáme, ale hlavně se cítím součástí sám Sebe. Je-li bůh součástí tohoto, tak asi věřím i v něj, v sílu myšlenky, pozitivního činu i následků činů negativních. Respektuji sebe, vše kolem a v každém okamžiku si uvědomuji, že vlastně v tom koloběhu nic neznamenám, ale mohu znamenat, pokud začnu tvořit a rozvíjet nejen hmotné, ale hlavně skryté vnitřní pochody vedoucí k tomu mému cíli. Jenže cíl je zatím moc daleko, no tak alespoň udržuji směr.

           Že prý, jak poznat, kudy se vydat? Valí se na nás spousta informací. Zleva, zprava, ze předu i ze zadu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se mi osvědčilo jít středem a vpřed. To není vůbec věc kompromisu, protože jde o to, kde máte svůj střed a vracím se jen tehdy, pokud to má význam, nehnípu se v tom, co nemohu změnit, nelituji nikoho, ničeho a ani sebe. Jsem si vědom skutečnosti, že mám, jako každý z nás, možnost utvářet svým rozhodnutím a tím co a jak dělám věci budoucí a to je pro mě důležité a nese to s sebou i odpovědnost za to, co se stane. Nejhůře je těm, kteří neustále přejímají názory od jiných a nemají vlastní základní pohled na dění u sebe i kolem. Poletují ze strany na stranu  jako míč mezi hráči a leckdy při té hře spadnou přímo na ústa do bahna, nebo i jinam. Každá mince má dvě strany a kde jsou požitky, tam je i odpovědnost a povinnosti. Těch však bývá nepoměrně víc. 

 

J.B.

zpět na začátek ...

___________________________________________________

Vir Pepan, aneb jak přežít a nezblbnout.

 Pepan, seznamte se prosím ….

        Na začátek bych se rád představil, jsem RNA vir. Mám i svůj kód a označení, ale nejraděj mám oslovení Pepan. To podle toho človíčka, u kterého bydlím. Jmenuje se Pepík, je to docela normální kluk, chodí do školy, hraje si s kamarády a občas má docela zajímavé nápady. Když je potom uvede do praxe, tak se nediví jen ti okolo, ale i my uvnitř.

     A kde je to uvnitř? To je tady u nás, jak se říká doma, kde má každý to, co potřebuje k životu. Pro mě, mé přátele a bohužel i několik ne zrovna přívětivých a někdy i docela zlobivých, až otravných sousedů je to Pepíkovo tělo. Já vím, teď si myslíte, že virus jako já, nemá u Pepíka co pohledávat, že je nutné mě okamžitě vystěhovat a nebo ještě lépe najmout nějakého toho uklízeče, v televizi jim říkají „čistič“, aby použil všech prostředků. I takhle se na nás koukají lidé. Tak mě napadlo, že bych se pokusil jim ten svůj pobyt kapičku přiblížit. Ať potom řeknou, jak to je.

      

Jak jsem se potkal s Pepíkem …

   Když se na to mrknu zpátky, tak pro Pepíka je to jen kousek života, ale pro mě je to už hodně dávno. Vlastně je to už mnoho generací Pepanů, co se známe. On takový vir nežije tak dlouho jako člověk, ale na rozdíl od člověka mnohem intenzivněji. A potomků, nebo spíš věrných a někdy méně věrných kopií si vytvoříme docela dost. Někteří moji vzdálení příbuzní se svými výkony dokonce zapsali do jakési lidmi vedené knihy rekordů.

       Matně si vzpomínám, že tam byla tma, ale příjemně teplo. Byli jsme v takové kulaté věci, lidé tomu říkají vajíčko a pak to začalo. Znáte „zorbing“? To byla panečku jízda, nahoru, dolů. Točili jsme se, točili, ještě že nás před cestou připoutali do nějaké šroubovice, jinak bychom se asi dost pomlátili a pomíchali. Najednou „hup“, to bylo měkoučké přistání. Zase tma, teplo, ale trochu vlhko.

       Co jsme se tak rozkoukali, no ono toho tam teda na koukání moc nebylo, při té tmě, tak kolem té naší koule začalo být rušno. Objevila se tam tlupa frajerů, říkají si bičíkovci. Nebyl jsem tehdy ještě tak protřelý, abych to věděl, ale řekl mi to jeden z nich. Oni totiž začali do té naší koule bušit, vrtat, no prostě hledali nějakou skulinu, aby se dostali dovnitř. Jednomu z nich se to povedlo a nacpal se k nám. Ostatní utřeli nos, nebo spíš bičík.

      Než se ten úspěšný frajer tak nějak rozpustil, tak nám ještě povyprávěl, jakou měl cestu a co je zač.  Podobně, jako mi, nejdřív cestoval tobogánem, jenže pak je to prý i s kámošema vyplivlo ven a museli začít makat. Viděli jakýsi otvor a někoho napadlo, že dají závod. Prý první bere vše. Tak ten náš mrskal bičíkem co to šlo. Pár jich přepálilo začátek a cestou odpadlo, ale stále jich bylo dost. Olda, tak se ten náš jmenoval, se držel v závěsu a šetřil síly na finiš. Pak se v dálce objevilo cosi kulaté, přidal a dostal se mezi první, jenže kudy dovnitř, venku už začínalo být trochu nevlídno. Nakonec na straně našel skulinku a nacpal se tam, no a byl tu. A co byl zač? Lidé jim říkají spermie, Olda jeden a pak se tak nějak vstřebal.

     Začali se dít věci, trochu se zvýšila teplota, nebyly to zrovna tropy, ale dobrý. Jenže se poněkud zmenšoval prostor, každý okolo se nejdřív natahoval, potom se kapku mrskal a nakonec z něj byli dva. I ta naše koule se takhle rozdělila, nejdřív jednou, ale po pár dnech už jsem to přestal počítat. Zajímavé bylo, že jsme si byli ze začátku všichni velice podobní, později se to trošku lišilo, ale ta vrtule uvnitř zůstávala pořád stejná a já sní.

       Tomu se říká vývoj plodu, to jako našeho Pepíka. Ano, už tenkrát to byl on, i když v tomto období jsme si ještě nebyli jisti, na kterou stranu se přikloníme. Pořád se do toho montovali nějací chromozomi. Já se ostatně do politiky nemíchám, takže nějaké X nebo Y mi bylo fuk. 

 

       Co já tady vlastně dělám?

       Zatím to šlo docela dobře, dělili jsme se, zatím po mě nikdo nic víc nechtěl a dlabanec taky ušel. Posílali nám ho pře takovou hadici zamíchaný v červené kapalině nejistého původu. Dneska už vím, že to byla krev z pupeční šnůry od Pepíkovi maminky. Maminka něco pojedla, její trávení si to přebralo a nám poslali nášup.

      Jednou ale nastalo překvapení, místo dobrůtek se k nám přihrnuli takové divné věci. Ostré, trnité a na dotek to pálilo a leptalo a dávalo rány. Bylo to drama, ty věci se začali cpát do našich koulí, prý že tam mají předplaceno, mleli něco o drahých kovech a že sebou mají bodyguardy, nějaké chemikálie a jedy. No řeknu vám, že když tihle přivandrovalci začali rozmotávat naše úhledně zašmodrchané bezpečnostní pásy a některé části dokonce vyhodily pryč, bylo mi neveselo až truchlivo.

      Pak se objevili naši rytíři, zbroj sice neměli nablískanou, o to  účinněji ji dokázali používat. Prohledávali každou skulinu, chvilku jsem se bál, že vezmou i mě, dlouho si prohlíželi mou podobenku a místo v kódu. Prý běžná rutina, když vám jde o bydlení, tak to zase taková legrace a brnkačka není.

     Lidé tu armádu pojmenovali imunita, mi jim říkáme BIS. Hlídají bezpečnost, mají a hledají informace a ještě ke všemu služba na plný úvazek. Někde jsem zaslechl, že takové jako já nemají moc rádi. Když se jim někdo nelíbí, tak ho nedřív napadnou ti mrňaví a něco mu píchnou, aby nemohl zdrhnout. Pak se přivalí velká huba a žere a žere dokud není plný. Když má konečně dost, tak ho odlifrují pryč a přijde jiný. Pepík by řekl, že to jsou popeláři. Někdy bych se chtěl podívat, kam se to všechno vozí.

       Nevím jestli sem patřím, ale kdyby ne, asi bych se už dávno podíval na skládku. Díky těm přivandrovalcům se někteří z nás začínají chovat divně, jakoby je pálilo dobré bydlo. Slušní hoši najednou vyvádějí skopičiny. Berou si jídlo od sousedů, míchají si podivné nápoje a ještě to cejkají všude kolem, takže se všechno zapatlá. Dokonce i BISka je z toho zmatená a někteří její maníci se pustili i do nás slušných a pokojných. Kdo to kdy viděl, aby takhle zmastili i vlastní. Naštěstí jak rychle to začalo, tak to i skončilo, prý voda chyběla a bylo tu nějak husto, už nikdy více. Jenže to bylo jen naše zbožné přání. Proč teda ti Pepíci a Pepinky nepijí dost vody, když vědí, že to husto tady u nás nedělá dobře?

         Ptal jsem se sám sebe, co já tady tvrdnu, zatím žádná práce, jestli bych se neměl zdekovat. Jenže to není tak jednoduchý, sebrat se a jít, venku nemám nic.

Potom přišel telegram, donesl ho pošťák, aminokyselina či co, že prý ode mě potřebují vyrobit nějaké látky. Tak je to tady, budu muset makat od nevidim do nevidim, ale tady je to stejně putna, je tu pořád tma. Tak jsem robil, až se ze mě kouřilo, za tu dobu jsem se stihl i parkrát obměnit. Ty moje látky byly prý potřeba pro správnou koordinaci při stavbě Pepíkova těla. Jeden starší vir nám vyprávěl, že jeho dědci, tedy předci se dostali k Pepíkovým předkům a usadili se tam. Docela jim to klapalo a tak spolu zůstali, prý ty změny byli k lepšímu, něco jako že lépe viděli, běhali a dokonce jim to i pálilo, no prostě elita národa.

       Také ale říkal, že byla i různá povstání, to když tu naši harmonii navštívil nějaký pobuda, nebo někdo z našich začal pařit. Víte oni viry jsou hodně staří a zkušení hoši, nejsou nepřátelští, to jen prostředí je nutí k blbinám a když se přemnoží, tak se ta křehká rovnováha naruší, různé bakterie, ba dokonce parazité je začnou zneužívat ke svým účelům, převážně nekalým. Hodíme se jim, jsme mrňaví, známe mechanismy, kde se co zapíná, vypíná a hlavně čím a jak.

      Sami o sobě nejsme schopni přežít, ale Pepík by se dnes už také bez našich služeb neobešel, tak jak z toho ven. To se uvidí, protože je tu nějak napilno, brzy prý budeme i s Pepíkem na světle božím, tam se teprve uvidí, necháme se překvapit.

J.B.

návrat nahoru ...

Voda jako lékZaměřeno na...Kontakt

13.kroků pro zdraví ...Efektivní řešení ...Přednášky a poradna...

PROMEDY s.r.o. - beta - glukanové přípravky, hlíva ústřičná